Jedinečná chuťově vyvážená směs ovoce s obsahem ginkga a ženšenu. Složení: Ibišek květ, šípek slupky, jablko plod, borůvka plod, jinan dvoulaločný, ženšen kořen, aroma.
Cena na vyžádání
Nařízením EU je zakázáno uvádět na obalu výrobku jakékoliv zdravotní účinky.
Jedinečná chuťově vyvážená směs ovoce s obsahem ginkga a ženšenu. Složení: Ibišek květ, šípek slupky, jablko plod, borůvka plod, jinan dvoulaločný, ženšen kořen, aroma. Příprava: 1 sáček vložit do 0,2l vařící vody, louhovat 2-5 min., nevařit! Skladovat v suchu při teplotě do 25 °C. Uchovávejte mimo dosah dětí! Výrobek nenahrazuje pestrou stravu.
Nariadením EÚ je zakázané uvádzať na obale výrobku akékoľvek zdravotné účinky.
Jedinečná chuťovo vyvážená zmes ovocia s obsahom ginka a ženšenu. Zloženie: Ibištek kvet, šípka oplodie, jablko plod, ginkgo dvojlaločné, ženšen koreň, čučoriedka plod, aróma. Príprava: 1 vrecko vložiť do 0,2l vriacej vody, lúhovať 2-5 min. Nevariť! Skladovať v suchu, pri teplote do 25 °C. Uschovávajte mimo dosah detí! Výrobok nenahradzuje pestrú stravu.
Všehoj žeňšeňový: Droga:
Latinsky: Radix ginseng (červený – chong-sam, bílý – pak-sam), Radix ginsengi
Česky: Kořen ženšenu
Chemické složení: Kořen obsahuje panaxsaponin s aglykonem kyselinou oleanolovou, panaxozidy (A-F) s aglykony steroidního charakteru panaxatriolem a panaxadiolem, silici panacen (obsahuje hlavně seskviterpeny) a kyselinu panaxovou (směs mastných kyselin: palmitové, stearové, olejové a linolové). Z ostatních látek jsou to alkaloidy, škrob, sacharóza, fytosteroly, pektiny, třísloviny, pryskyřice, sliz, z vitamínů hlavně B1, B2 a C a velké množství minerálních látek. Znalosti o chemickém složení jsou velmi kusé a často i rozporné. To proto, že kořeny z různých matečných rostlin, různého původu a různým způsobem upravované se liší obsahem, složením a tedy i účinkem. Obsah a složení účinných látek dále ovlivňuje i stáří rostliny, způsob konzervace a uchovávání drogy. Z kořenů žen-šenu bylo izolováno 14 glykosidů, které byly nazvány ginsenosidy. Jsou to např. panaxin, kyselina panaxová, panakvillon, panacen, ginsenin a další látky. Nejnovější výzkumy ukázaly, že izolované látky jsou vlastně neutrální glykosidy mající labilní tetracyklické triterpenové aglykony. V uhlovodíkových řetězcích obsahují 3-6 monosacharidových zbytků a proto se také jeví jako nové typy triterpenových glykosidů. Kořen je také bohatý na cenné stopové prvky a minerální látky vůbec, dále obsahuje silici, hořčiny, škrob a jiné látky dosud neidentifikované.
Hlavní obsahové látky tvoří tzv. ginsenosidy (panaxosidy) těchto skupin:
a) kyselý monodesmosid kyseliny oleanolové
b) glykosidy 20S-protopanaxadiolu
c) glykosidy 20S-protopanaxtriolu
Dále jsou přítomny polysacharidy různého složení, olej, daukosterin apod. Ženšen obsahuje steroidní glykosidy, saponiny, silice, vitamín D, acetylenové složky, steroly. I když jsou známy účinky několika jednotlivých látek ženšenu, je třeba zdůraznit, že kořen a léky z něho působí především komplexně, tedy celým komplexem účinných látek.
Vnitřní užití:
Žen-šenové přípravky se ordinují obyčejně ve formě jednoduchých galenických přípravků, jako jsou lihoviny, sirupy, léčivé medy, porcované čaje, tablety, extrakty, tinktury ale i kosmetické krémy a samozřejmě se žen-šen uplatňuje v kombinaci s jinými léčivými rostlinami.
Rozdíly v účinnosti červeného a bílého kořene jsou jen kvantitativní: farmakodynamické účinky obsahových látek obou drog jsou rovnocenné.
Dávkování kořene závisí na množství účinných látek, které jsou variabilní podle pěstovatelských oblastí, doby sběru, i podle dalších exogenních vlivů.
Při experimentech na zvířatech byla zjištěna maximální účinnost glykosidů v rozpětí 0,00125-0,005 g na 1 kg hmotnosti.
Standartizované tinktůry a extrakty se dávkují podle doporučení výrobce.
Při samostatném podávání dávkujeme 1 mocca lžičku listové drgy na 0,1 litru nálevu.
Kořenovou drogu zpracováváme na čaj spíše vyjímečně v přibližně stejném dávkování.
Na trhu je řada ženšenových přípravků. Nezbývá nám, než dodržovat pokyny výrobce a doufat, že zvolený přípravek je kvalitní a s odpovídajícím obsahem žen-šenové drogy. Velmi dobré zkušenosti máme s čínským výrobkem Royal Ginseng-Jelly, tzv. pitnými injekcemi s výtažkem ze žen-šenu, včelí mateří kašičkou a medem. Vždy doporučujeme na celou kúru, trvající 35 dnů, použít 4 balení, tedy 40 ampulek. První krabičku využíváme tak, že užíváme 1 ampulku ráno na lačno a druhou v poledne před jídlem, z ostatních krabiček pak aplikujeme jen jednu ampulku denně, ráno nalačno. Večernímu podávání se raději vyhýbáme, protože by mohla vzniknout falešná nespavost.
Lze nahradit: Příbuzný Panax quinquefolius L., který roste v USA a Kanadě, má prý stejnou účinnost.
Jako matečná rostlina pro získávání kořene žeň-šeň přichází v úvahu 5 duhů rodu Panax z čeledi Araliaceae:
1. Panax ginseng C.A.Mey – všehoj žeňšeňový, divoce rostoucí v Číně, Tibetu, Koreji a dálnovýchodních oblastech SSSR.
2. Panax pseudoginseng Wall. – všehoj nepravý, domácí v Himalájích, roste v severní části Indie, v Indočíně a v jihozápadní Číně.
3. Panax repens Maxim. – všehoj plazivý, vyskytující se v Japonsku.
4. Panax quinquefolium L. (Panax quinquefolius L.) – všehoj pětilistý.
5. Panax trifolium L. (Panax trifolius L.) – všehoj trojlistý. Oba posledně jmenované druhy rostou planě v Severní Americe.
6. Panax bipinnatifidus Seem. – roste v Indii a Číně.
7. Panax japonicus C.A.Mey roste v Japonsku.
Základním zdrojem pro pěstování je několik druhů rostlin druhu Panax – všehoj, které se od sebe liší nejen morfologicky, ale pravděpodobně i obsahem účinných látek. Nejvíce byl vždy ceněn kořen z pravého žeň-šeně, všehoje ginsengu – Panax ginseng G.Mey., rostoucího ještě volně v Mandžusku, Koreji, Číně, Tibetu a na Dálném východě. V asijské oblasti se vyskytují ještě další druhy, a to Panax pseudoginseng – všehoj nepravý, domovem v Himalájích, a Panax repens – všehoj plazivý, rostoucí v Japonsku. Ze Severní Ameriky pochází dva druhy, a to Panax trifolium – všehoj třílistý a Panax quinquefolium – všehoj pětilistý. Panax quinquefolium tvoří základ všech kultur v USA a Kanadě a také u nás byl úspěšně pěstován. Je již dosti vyšlechtěn a kultivován, rozdělen do několika subspecií jako např. ssp. repens, ssp. major, ssp. pseudoginseng, ssp. angustifolia, ssp. elegantior apod. Panax quinquefolium je vytrvalá rostlina dorůstající do výše 5-40 cm. Má obvykle tři dlouze řapíkaté, dlanitě pětičetné slity složené z podlouhle pilovitých lístků. U starších rostlin rozkvítají květy v červenci až srpnu, obvykle u rostlin starších než 6 let. Květy jsou pravidelné, nenápadné zelenožluté barvy a sestaveny v počtu 6-20 do okolíků. Po jejich odkvětu se vyvíjejí bobule, po uzrání světle nachové barvy. Kořen je 5-8 cm dlouhý, masitý, hůlkovitého tvaru a silný asi 1-2,5 cm. Barvu má žlutobílou a po šířce je hluboce rýhován. Aroma je slabé, chuť nasládlá. Domovinou tzv. amerického všehoje (amerického žen-šenu) je Severní Amerika a Kanada. Má sice podobné působení jako všehoj asijský, ale jeho účinku nedosahuje, proto Američané dovážejí žen-šen korejský.
Popis: Mateřskou rostlinou je keř Panax ginseng. Je to dlouholetá rostlina. Mateřská rostlina kvete asi ve 4-5 roce. Tehdy dosahuje výšku asi 0,5 m, kořen bývá dlouhý 10-20 cm a asi 2 cm silný. Roste velmi pomalu. Má tři a více listů složených z malých, dlanitě složených lístků. Kvete v pátém roce, jeho zelené květy jsou uspořádány v okolících, plody jsou růžové až šarlatově červené bobule. Žen-šen má dužnatý hlavní kořen se žlutošedým povrchem, který se rozvětvuje na silnější a slabší kořeny postranní. Na povrchu ztloustlé části kořene se vytváří jakési kruhovité vrásky. Rozměry kořene jsou určovány podmínkami existence a stářím rostliny. Mnohaleté exempláře mohou dosáhnout délky až 70 cm a šířky 5 cm. Kořeny mají žlutošedý povrch a svým charakteristickým rozvětvením připomínají někdy tvar lidské postavy. Podzemní část ženšenu tvoří kromě kořene i kořenový krček, který se nachází nad hlavním kořenem, má nepravidelný tvar a jizvy po každoročně na podzim odumřelých lodyhách. I z něho vyrůstají boční kořeny a nachází se na něm jeden nebo několik vrcholových pupenů. Tyto pupeny se zakládají na kořenovém krčku vždy již v průběhu srpna, tj. v době dozrávání plodů, a již počátkem července následujícího roku se v nich dotváří základ nového výhonu. Nadzemní část rostliny tvoří většinou jediná lodyha 300-700 mm vysoká, ukončená růžicí 3-7 dlouze řapíkatých, zpravidla pětičetných listů. Lístky jsou obvejčité až eliptické, střední 40-150 mm dlouhé a 22-40 mm široké, krajní 20-30 mm dlouhé a 10-15 mm široké, na okrajích nepatrně zubaté. Řapíky jsou 50-80 mm dlouhé. Květy drobné, asi 2 mm velké, oboupohlavné a samčí, samosprašné, zelenavé s medovou vůní, která vábí hmyz. Jsou sestaveny v okolíku. Plody jsou šťavnaté, jasně červené (výjimečně žluté) bobulky o velikosti asi 10-12 mm se 3-4 semeny, která jsou asi 5 mm velká. V období zralosti se efektně výjimají mezi množstvím okolních bylin a trav. Semena jsou nepravidelně okrouhlá, plochá, tvrdá, světle žlutá s drsným povrchem. Dospělá rostlina rodí v průměru kolem 30 plodů. Je to vytrvalá rostlina 70-80 cm vysoká, s vřetenovitým kořenem do 3 cm tlustým. Lodyha je přímá, listy složené, 4-5četné, s dlouhými řapíky. Květenství je tvořeno jedním terminálním okolíkem, složeným z 5-16 oboupohlavných a prašníkových květů. Plody jsou jasně červené peckovice zpravidla se dvěma semeny.
Místo výskytu: Keř je rozšířený ve stinných lesích ussurijské oblasti, v Mandžusku a Koreji, intenzivním sběrem je však vzácný a je těžko pěstovatelný. Pro produkci drogy je nejdůležitější Panax ginseng. Jeho přirozeným stanovištěm jsou husté pralesy a horská pásma severovýchodní Číny a Severní Koreje s mírnými letními teplotami. Nejčastěji se vyskytuje na vlhkých svazích, u potoků a v hustých listnatých porostech. V dubových a jehličnatých lesích se zpravidla nevyskytuje. Je to stínomilná rostlina s poměrně úzkou ekologickou amplitudou, rostoucí v horské zóně na svazích všech expozic na propustných, humózních, vlhkých, ne však přemokřených půdách se štěrkovitým podložím. Žen-šen je velmi citlivý na změněné ekologické podmínky a vyžaduje určitá rostlinná společenstva. V místech přirozeného výskytu roste hlavně ve smíšených lesích. Daří se mu zde na lesních podzolovaných půdách a hnědozemích v podmínkách podobných nebo optimálních pro bukové porosty.
Pěstování:
Obecně: V kultuře roste žeň-šeň podstatně rychleji, než ve volné přírodě, 8-10x rychleji. Z šestiletých kultur se sklízí kořeny o váze 60-100 g. Čím je kořen starší, tím je více ceněn. Do stejného místa se kořen může sázet až po 30 letech.
Produkce drogy je kryta jak sběry z přirozených lokalit, tak pěstováním. Ačkoliv byly o pěstování a biologii rostliny publikovány obsáhlé práce, naráží se stále na řadu obtížně překonatelných překážek:
1. ontogenetický vývoj probíhá optimálně v oblasti prvotního výskytu (Dálný východ) nebo velmi podobných regionech mezi 40″-45″ severní šířky,
2. ošetřování monokultur je zatíženo velkým podílem ruční práce, která zvyšuje cenu drogy,
3. kultivace vyžaduje speciálně upravené pozemky se stínícími rohožemi nebo upravený lesní porost,
4. rozmnožování na přirozených lokalitách je zajištěno především zoochorně. Semena však neklíčí dříve než za 21-22 měsíců. Pro podmínky monokultur je nutné provádět umělou stratifikaci, přesto však semena klíčí zhruba za 16 měsíců a dospělé rostliny poskytují relativně málo semen,
5. monokultura kvete nejdříve za 4-6 let, kořeny je možno sbírat až v 5. roce vegetace, jejich čerstvá hmotnost se pohybuje v půrměru kolem 60 g a v tomto stavu jsou velmi choulostivé na podmínky skladování a transportu,
6. rostliny jsou v kultuře velmi často napadány plísněmi, jako Colletotrichum panacicola, Phytophora cactorum, Rhizoctonia ap., Fusarium sambucinum, Fusarium marti, Alternaria panax, Phyllosticha panax, Rhamularia ap. a Vermicularia dematium. Z uvedeného vyplývá, že droga v nejbližší budoucnosti neobohatí naši terapeutickou paletu. V SSSR se sice pěstuje, ovšem množství tímto způsobem získaná se nemohou stát základem exportu (jako lékopisná droga nestačí pokrýt požadavky vnitřního trhu).
Z důvodu obtížného uvádění ženšenu do kultury je věnována pozornost jiným zástupcům čeledi Araliaceae, kteří ho mohou nahradit. Nejperspektivnějším se ukázal eleuterokok, a to z těchto důvodů:
a) spektrum účinku je prakticky stejné, nejsou mezi nimi kvalitativní rozdíly,
b) přípravky z eleuterokoku jsou méně toxické než přípravky z ženšenu, mají větší teraputickou šíři. Eleuterokok je prakticky netoxickou rostlinou, u ženšenu však byla popsána řada případů otrav, z nichž některé skončily smrtelně,
c) přípravky z eleuterokoku mají vyšší aktivitu,
d) eleuterokok je v přírodě rozšířen, je laciný a v přípdě potřeby může být snadno pěstován.
Tímto způsobem našel ženšen své zosobnění adaptogenu v eleuterokoku, v současné době univerzálním a efektivnějším. Biologické účinky kvalitou podobné účinkům ženšenu byly zjištěny i u jiných euroasijských zástupců čeledi Araliaceae, např. Aralia mandshurica. U nás ve středoevropských podmínkách se dá žen-šen pěstovat zejména jako rarita. Domnívám se, že rostliny u nás vypěstované mají minimum obsahových léčivých látek. Snad rostliny pěstované deset – třináct let by mohly mít více látek, ale to je třeba je vypěstovat a prozkoumat. Také se nabízí otázka, kdy množství obsahových látek v kořeni kulminuje, zda po šesti letech růstu nebo později.
Poloha, podnebí, půda: Nejlépe se mu daří ve volné půdě na mírných svazích bukových lesů. Obecně vyžaduje polostín. Žen-šen je vlastně teplomilná rostlina, která se zachránila před vyhynutím v místech, kam nepronikly ledovce v souvislosti s prudkým ochlazením v období čtvrtohor. V následujících tisíciletích se přizpůsobila drsnějším podmínkám klimatu. Roste obyčejně pod příkrovem mohutných dřevin, křovin a trav. Je to také stínomilná rostlina, v níž se při silném osvětlení narušují fysiologické procesy a rostlina hyne. Místa, kde roste, jsou charakteristická dobře provzdušněnými půdami bohatými na humus. Přesídlená rostlina si obyčejně nese ssebou i své vrtochy. Proto se vždy doporučovalo zkoušet pěstování tam, kde se růstové podmínky co nejvíce blížily podmínkám přirozeného stanoviště. Tím je severní, mírný svah v hlubokých, listnatých lesích. Rostlina špatně snáší přímé světlo velké intenzity, vadí jí i vysoká teplota nebo přebytek vláhy. Počítá se, že snáší asi 1/4 slunečního záření, a proto se na plantážích zastiňuje tak, aby bylo 75% světla zachyceno. Přehřívání brání umístění kultury na svah se severní expozicí. Přemokření na svahu odpdá obvykle automaticky, protože se tam voda dlouho nezdrží. V asijských kulturách jsou rostliny zastiňovány rohožemi, v amerických latěmi. U nás se umísťovaly rostliny prostě do stínu stromů. Půda pro pěstování všehoje se vybírá hluboká s vysokým obsahem humusu, lehce prostupná a vzdušná. Pěstuje se obyčejně v zelinářských zahradách a záhony se pro všehoj upravují ze zvláštní zeminy s obsahem písku, koňského trusu a listovky (humus z tlejícího listí). Velmi důležité je půdu důkladně desinfikovat, protože rostlinu často napadají škůdci. Umělé hnojení všehoj nesnáší, vyžaduje velice řídký půdní roztok (podle pramenu 75. dobře reaguje na hnojení organickými hnojivy). Je náročný na vláhu, ale půda nesmí být zamokřená. Rostlina pro svůj růst potřebuje podmínky, které odpovídají nadmořské výšce 700 až 800 metrů nad mořem tam, kde končí listnaté lesy. Daří se mu v lehkých půdách s humusem z listí stromů, potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost a teplotu bez velkých výkyvů mezi dnem a nocí. Plantáže pro pěstování hledači určovali podle jiných rostlin, mezi kterými žen-šen rostl, podle stejné expozice svahu i podle vlhkosti a stínu. U nás se dá ženšen pěstovat s úspěchem pouze tehdy, jestliže jsme schopni mu vytvořit obdobné mikroklimatické a půdní podmínky, jako má na svých původních stanovištích. V opačném případě zůstává kořen v období vegetačního klidu i několik let, případně hyne. Optimální podmínky prostředí zahrnují průměrnou teplotu za vegetace 18-24°C, relativní vlhkost vzduchu 70-80% a rozptýlené světlo v rozpětí 10-40% celkové sluneční kapacity. Stějně tak je ženšen náročný na půdu, která by měla být propustná, lehčí, se slabě kyselou reakcí (pH 5,2-6,5). Důležitý je vyšší obsah humusu (6-10%), ale negativně působí přebytek dusíku v půdě, který snižuje klíčivost semen i růst rostlin. Velmi důležitá je půdní vlhkost, která má být v rozpětí 50-60% polní kapacity. Ženšen je citlivý jak na vysyschání, tak i přemokření půdy. Pro pěstování u nás jsou vhodné polohy kolem 300-800 m nad mořem, a to v lesích pod listnatými stromy, nebo na volných plohcách s přistíněním. Na zahradě není vhodné pěstovat ženšen na zeleninových záhonech, které mají vysoký obsah živin.NNa těžších a středních půdách je třeba záhon vykopat do hloubky asi 1 m a připravit drenáž pro odtok přebytečné vody. Tam, kde to není třeba, vybereme zeminu do hloubky 0,30-0,35 m a nahradíme ji směsí lesní půdy z listnatých stromů (20%), vyzrálého kompostu (20%), rašeliny (40%) a říčního písku (20%). Záhon by měl být 100-150 mm nad úrovní půdy a přistíněn.
Výsev semen: Jak již bylo uvedeno, rostlina kvete až po 6-10 letech, a to je také doba, kdy nejdříve vytváří semena, která mají dlouhou dobu posklizňového dozrávání – plného 1,5 roku. Zkušení pěstitelé sbírají semena koncem srpna a podrobují je speciální proceduře, aby klíčivost urychlili. Žen-šen (ale i eleuterokok) se špatně pěstují ze semen. Semeno po sběru má nevyvinutý klíček, a proto běžně vyseté semeno klíčí až za dva roky. Proto je třeba semena stratifikovat – střídat teplá a studená období po dobu několika měsíců. V prvním roce jsou vyklíčené rostlinky choulostivé na přemokření, tedy na houby a plísně. Semena klíčí jeden rok, někdy i déle. Ženšen se množí vegetativně i generativně. Sklizená semena se ošetří roztokem Fundazolu a podrobí se tzv. teplé stratifikaci tak, že se smíchají s vlhkým pískem v poměru 1:3 a udržují při teplotě 16-20°C po dobuu 5-6 měsíců. V průběhu tohoto období dojde k ukončení vývinu zárodku. Po této stratifikaci nastupuje stratifikace studená, která trvá 2-3 měsíce při teplotě 1-4°C. Se stratifikací začínáme ihned po sklizni, aby takto upravená semena bylo možno vysít v květnu příštího roku. Výsev se provádí do sponů 60×40 mm do hloubky 30-40 mm. Rostliny vzcházejí za 15-20 dnů.
Vegetativní množení: Kromě rozmnožování semenem je ženšen možno množit i vegetativně, a to částmi kořenů, ale i pomocí listů. Velmi perspektivní je využití rostlinných explantátů.
Výsadba: První rok po vyklíčení se získává semenáček, který se v dubnu následujícího roku vysazuje na záhon. Po celou tu dobu musí být ve stínu. Teprve když rostliny vykvetou, je to důkaz, že jsou vyvinuty, vyzrálé a teprve potom je možná sklizeň. Na pěstební záhon se potom vysazují koncem září až počátkem října jednoleté až dvouleté kořeny, které jsou zdravé, s dobře vyvinutým pupenem. Jednoletý ženšen má jen jeden trojčetný list, v druhém roce vyroste jeden list pětičetný. Vysazuje se do sponu 0,2×0,2 m, a to šikmo pod úhlem asi do 45 st. k povrchu půdy tak, aby horní část kořene s pupenem bylav hloubce 40-50 mm.
Pěstování: Vegetační období žen-šenu v přirozených podmínkách trvá asi 145 dní. Rostlina poprvé rozkvétá po 8-10 letech a někdy i později. Růst a vývoj je velice pomalý. Semena klíčí rovněž pozdě a je proto nevyhnutelné střídání teplot. V prvních 3-4 měsících musí mít teplotu 18-20°C a v následnujícím období 2-4°C. Proto také v přírodě klíčí až druhé jaro po dozrání a někdy i později. Agrotechnika žen-šenu je tedy velmi svérázná, ale při vytvoření optimálních podmínek se mohou rostliny vyvíjet úspěšně a poměrně rychle. Průměrná hmotnost pěstovaných kořenů je asi 300 g po pěti letech růstu. Léčivá droga se tedy získává nejen z planě rostoucích rostlin v místech výskytu, ale pěstuje se na plantážích nebo i soukromými zájemci v zahradách i bytech. V poslední době se začíná s pěstováním v živných roztocích, kdy např. bylo zjištěno, že se buňkám žen-šenu výborně daří ve společnosti sinic a řas, které na světle vylučují polysacharidy, peptidy a jiné látky podporující růst a vývoj žen-šenu. Také se dá rozmnožovat v moderních laboratořích tkáňových kultur. Délka vegetačního období se v našich podmínkáách pohybuje mezi 140-200 dny. Vegetace začíná koncem dubna, rostlina kvete v červnu a plody dozrávají koncem srpna. Nadzemní část odumírá zpravidla koncem září až počátkem října. Ženšen snáší celkem dobře mrazy, ale nevyhovují mu mírné vlhké zimy, kdy dochází k poškozování kořenů. Pozdní jarní mrazíky kolem -5°C mohou poškodit prorůstající pupen, stejně jako listovou plochu rostliny. Po skončení výsevu nebo výsadby je třeba vybudovat stínící přístřešek, zpravidla z dřevěných latěk. Ošetřování ženšenu za vegetace spočívá v udržování optimální vlhkosti půdy, v jejím kypření a odplevelování i přihnojování rostlin. Zvláštní pozornost je třeba věnovat chorobám a škůdcům. Po skončení vegetace se lodyhy rostlin odřeávají a odstraňují ze záhonů. Při nástupu nižších teplot koncem října se ženšen přikrývá. K uteplení jsou nejvhodnější piliny nebo hobliny z listnatých stromů nebo jiný materiál nelákající myši. Vrstvu půdy do vzdálenosti 50 mm od rostliny upevníme polyetylénovou fólií.
Doba sběru + sbíraná část: Kořeny planě rostoucího všehoje se sbírají bez ohledu na obsah účinných látek ve dvou obdobích, kdy se rostliny nejsnáze vyhledávají. Brzy na jaře, kdy listy všehoje převyšují ostatní porost a na podzim, když červené bobule činí rostlinu mezi ostatním porostem pralesa viditelnou. V kulturách se kořeny sklízejí v 6.-7. roce na podzim. Průměrná váha kořenů se pohybuje mezi 60-100 g. Výnos z 1 m čtverečního při pěstování se odhaduje na 1-1,5 kg čerstvého kořene. Ve východní Asii panuje přesvědčení, že při styku s kovem čerstvý kořen ztrácí svou účinnost, proto se při jeho dobývání a čistění používá kostěné nebo bambusové nářadí. Podle způsobu dalšího zpracování se rozeznávají dva druhy žeňšeně: červený a bílý. Uvnitř těchto druhů dochází pak k dalšímu členění. Červený žeňšeň se získává tak, že se čerstvě vykopané kořeny důkladně operou a vloží na 2-5 hodin do vroucí vody. Potom se nepřetržitě suší ve dne na slunci, v noci nad mírným ohněm až do úplného vysušení. Varem se mění v kořenech obsažený škrob v maz, který dává droze po vysušení sklovitě rohovitou strukturu a činí ji poloprůzračnou. Barva drogy je červenohnědá.
Bílý žeňšeň se vyskytuje ve dvou druzích:
a) neslazený se připravuje tak, že se čerstvě oprané a očistěné kořeny 3-5 minut blanšírují ve vařící vodě a potom se na slunci nebo nad mírným ohněm suší při teplotě nejvýše 60°C do úplného vyschnutí. U nejlepších druhů se kořeny před sušením zbavují bambusovými noži postranních kořenů a zevních vrstev kůry. Někdy se kořeny před blanšírováním krájejí na kolečka.
b) slazený žeňšeň se po blanšírování propichuje zvláštními jehlicemi podélně i příčně a na 24-48 hodin se nakládá do kameninových nádob s cukerným sirupem. Potom se suší na slunci v dřevěnných krabicích se skleněnným víkem do úplného vyschnutí. Získaná dorga je krásně bílá. I slazený žeňšeň se někdy loupe nebo krájí na kolečka.
Rozlišuje se mezi drogou z planě rostoucích rostlin a drogou získanou pěstováním, ačkoliv bylo prokázáno, že mezi jejich účinkem není rozdíl. V kultuře se pro sklizeň vybírají 5-6leté kořeny, které se sklízejí po skončení vegetace tak, aby nedošlo k jejich poškození. Méně často se sklízí list.
Zpracování + uchovávání: Po sběru se kořen zbaví nadzemní části rostliny, pečlivě se umyje a suší při teplotě 120°C. Často ho vaří v cukrové vodě, získá se tak bílý žeň-šeň.(?). Sušení a posklizňová úprava jsou pro každou zemi a každý pěstovaný druh jiné. U všehoje pětilistého se kořeny opatrně suší při teplotě do 35°C. Při tom se s ním zachází opatrně, aby nebyl poškrábán. Polámáním a poškozením se hodnota kořenů snižuje. Je-li sušen při vyšší teplotě, nabývá rohovitého vzhledu. Droga se expeduje ve dvou druzích, červený kořen (zvaný Chong-sam) a bílý kořen (zvaný Pek-sam) a ve dvou formách, slazený a neslazený. Červený se před sušením ukládá do vroucí vody na 2-5 hodin a potom se suší na slunci. Droga z něho má pak sklovitý vzhled, protože škrob v kořenu obsažený zesklovatí a usušením vytvoří sklovitou strukturu červenohnědé barvy. Bílý se ponořuje do vroucí vody jen na 3-5 minut a ihned se suší na slunci. Suší-li se tento kořen při 60°C uměle, má nažloutlou barvu. Slazený kořen se připravuje macerací v sirupu po 1-2 dny, a teprve pak se suší. Nejkvalitnější jsou kořeny červené, vedlejší kořínky se odstraňují a používají na přípravu drogy nižší hodnoty nebo k výrobě různých preparátů. Kořeny mohou vážit i kolem 200 g. Je prokázáno, že obsah účinných látek je stejný u drogy z pěstování jako u drogy z rostlin volně rostoucích. Sklizené kořeny se štětcem opatrně promývají ve studené vodě a potom suší v teplovzdušných sušárnách při teplotě 50-60°C. V uzavřené skleněné nádobě vydrží suchý kořen beze změny kvality až dva a půl roku.
Vlastnosti drogy: Kořen má charakteristickou kořenitou vůni, sladkou chuť a je slizovitý.
Jinan dvoulaločný: Droga:
Latinsky: Folium ginkgo bilobae
Česky: List jinanu
Chemické složení: Listy obsahují značné množství flavonoidů – přírodních látek glykosidického typu, souborně označovaných jako bioflavonoidy (včetně ginkgolidu). Většina flavonoidů jsou přírodní barviva a mnohé rostliny zbarvují do žluta. Drogy s obsahem flavonoidů je možno dělit ze stránky terapeutického použití zhruba do tří skupin: 1. ovlivňují permeabilitu drobných kapilár a jejich fragilitu. 2. mají vliv na určitá onemocnění srdce a krevního oběhu. 3. mají rozličné účinky- obvykle podporují účinek některých jiných (hlavních) obsahových látek, jako např. saponinů v močopudném účinku apod. Novější farmakognostické drogové systémy proto vyčleňují jako zvláštní skupinu flavonoidní drogy (patí mezi ně např. květ černého bezu, květ trnky, plod hlohu aj). Klasická flavonoidní droga je routa vonná a z ní izolovaný flavonoid rutin, užívaný hlavně při zvýšené flagilitě kapilár, známý dále zevně i vnitřně jako ochranná látka proti světlu, s jinými flavonoidy používaný jako antioxidans pro tuky, máslo a podobné látky v potravinářském průmyslu a jinde. Účinné obsahové látky listů tvoří uvedené flavonové glykosidy (jejich aglykony jsou např. kvercetin, izoramnetin a kampferol). Dále je obsažen sitosterol, laktony a anthocyanin. Plod obsahuje v oplodí 75% vody, 25% sušiny a v ní 1% minerálních látek, dále oplodí obsahuje údajně hodně kyseliny máselné, gumu, cukr, třísloviny, kyselinu citronovou, pektin a chlorofyl. Dále jsou obsaženy mastné kyseliny a bioflavonoidy.
Vnitřní užití:
Ačkoli z odborného hlediska nelze proti míchání jinanových listů do čajů nic namítat, dooručujeme raději samostatnou aplikaci jinanových přípravků.
Drogu podáváme velmi častro v kombinaci s pravým zeleným čajem, jinan v kapkách, odvar z čaje po sklenicích. Při léčbě následků mozkové příhody terapii doplňujeme masáží postižených míst yzopovým olejem.
Výtažek z mladých listů jinanu: – na 1 litr 60% lihu dáme 250 g čerstvě nakrájených listů, necháme 3 týdny louhovat (můžeme opakovat). Užívá se 2-4x denně 25 kapek tohoto extraktu – v akutních případech 4×40 kapek.
Z listů je možné připravovat nálev nebo krátkodobě vařený odvar, v praxi ovšem dáváme přednost tinktuře, která se dávkuje ženám 2 až 3krát denně po 20 kapkách, mužům pak 2 až 3krát denně po 25 kapkách.
Popis: Je to dvoudomý nahosemenný strom s nepravidelnou širokou nebo kuželovitou korunou a se střídavými, stopkatými, dvojlaločnými listy na krátkých a silných brachyblastech (= zkrácené boční větvičky nesoucí listy nebo listy a květy). Samčí květy jsou v řídkých jehnědách, samičí jednotlivě v paždích listenů. Na společné dlouhé stopce bývá dvojice vajíček, ze kterých pouze jedno dozrává na velkou, žloutnoucí peckovici velikosti lískového ořechu dole s nepatrným míškem. Peckovice jsou jedlé. Od všech ostatních nahosemenných rostlin se jinan pozná podle typických kožovitých a ploských listů, na podzim žloutnoucích a opadávajících. Listy jinanu nemají střední páteř, oproti jiným stromům.
Místo výskytu: Tato dřevina pochází z Japonska a Číny a u nás se pěstuje jako rarita.
Doba sběru + sbíraná část: Sbírá se list v oblasti přirozeného výskytu, u nás se nesbírá ani nevykupuje. List se sbírá na jaře a v časném létě, nejlépe kolem čtrnácté hodiny. V době plné zralosti se někdy sbírá i plod.
Jan Hyžďal
Máte zájem o dlouhodobou spolupráci s tímto velkoobchodem?
