Hořec kořen 50g x Gentianae luteae radix cons. Sypaná bylina MILOTA

Popis produktu

Složení: Gentianae luteae radix. Nařízením EU je zakázáno uvádět na obalu výrobku jakékoliv zdravotní účinky.

Pro své mimořádné působení je hořec také někdy nazýván žen šenem Evropy. Kořen hořce je typickým reprezentantem tzv. čistých hořčin (amara pura), obsahuje hlavně glykosidní hořčiny ať jsou to amarogentin, gentiopikrin, gentiamarin nebo další. Nacházíme zde také silici, cukry, třísloviny, terpeny, alkaloidy, slizy, pektiny, inulin i jiné látky. Drogu můžeme optimálně využívat i do kombinací, například s omanem, puškvorcem, pelyňkem, řebříčkem, mátou, meduňkou a dalšími. Ve směsi by hořec neměl převyšovat podíl 15% objemových. Užívání: 1 čaj. lžičku přelít 2 dcl vařící vody, luhovat 10 min popíjet 2-3 x denně.

• Horec žltý koreň (Slovenský text na obaloch)

Zloženie: Gentianae luteae radix. Nariadením EÚ je zakázané uvádzať na obale výrobku akékoľvek zdravotné účinky.

Pre svoje mimoriadne pôsobenie je horec tiež niekedy nazývaný žien šeňom Európy. Koreň horca je typickým reprezentantom tzv. Čistých horčín (amara pura), obsahuje hlavne glykosidnú horčiny nech sú to amarogentin, gentiopikrin, gentiamarin alebo ďalšie. Nachádzame tu tiež silicu, cukry, triesloviny, terpény, alkaloidy, slizy, pektíny, inulín aj iné látky. Drogu môžeme optimálne využívať aj do kombinácií, napríklad s ománom, puškvorcom, palinou, rebríčkom, mätou, medovkou a ďalšími. V zmesi by horec nemal prevyšovať podiel 15% obj. Užívanie: 1 čaj.lyžičku preliať 2 dcl vriacej vody, luhovať 10 min popíjať 2-3 x denne.

Hořec žlutý: Synonyma:
Latinsky: Asteritas lutea, Swerita lutea

Hořec žlutý: Droga:
Latinsky: Radix gentianae, Radix gentianae luteae
Česky: Kořen hořce

Hořec žlutý: Názvy:
Lidové : encián, postřelenec, prostřelenec, trlič, gencián
Slovensky : horec žlutý
Německy : r Gelber Enzian, Enzianvurzel
Rusky : gorečavka žjoltaja
Anglicky : Yellow Gentian
Polsky : goryczka zolta

Chemické složení: Léčebné použití kořenů podmiňují hlavně glykosidicky vázané iridoidy – hořčiny, základem je amarogencin (amarogentin), jehož číslo hořkosti je asi 58 milionů, asi 2% glykosidického monoterpenu genciopikrosidu (gentiopikrosidu) s číslem hořkosti asi 12 000, obsah 2%, genciopikrin (gentiopikrin), gentiamarin, gentiin, amaroswerin a amaropagin, potom jsou přítomna barviva – např. žlutý xantonový derivát gentizin, sacharidy (asi 5% trisacharidu gencianózy, menší množství disacharidu genciobiózy), asi 0,03% alkaloidů (např. gencianin /gentianin/, gencialutin), třísloviny, amid kyseliny nikotinové, sliz a pektin. Droga je téměř úplně bez škrobu (obsahuje rezervní fruktozan inulin). Dále je uváděn gentiosid, xantony včetně gentiseinu a gentisinu, fenolové kyseliny, silice, cukry. Stupeň hořkosti drogy se udává na 1:20 000-1:80 000.

Vnitřní užití:
Drogu je možno užívat samostatně nebo kombinovat do směsí, například s omanem, puškvorcem, pelyňkem, řebříčkem, mátou, meduňkou apod. Ve směsi by hořec neměl převyšovat podíl 15% objemových.

Ordinuje se 1/2 kávové lžičky drogy na šálek studeného macerátu, který se užívá 2-3x denně po lžících, půl hodiny před jídlem. Jednotlivá maximální dávka činí 2 g.

Běžně se užívá 1/2 kávové lžičky (ČsL 4 – 1 g) záparu. Pije se 2-3x denně po lžících vždy půl hodiny před jídlem. Jednotlivá maximální dávka činí 2 g.

Běžně se užívá 1/2 kávové lžičky (ČsL 4 – 1 g) odvaru Pije se 2-3x denně po lžících vždy půl hodiny před jídlem.
Nebo:
Decoctum Radicis gentianae (5 g drogy se vaří 5 minut ve 200 ml vody) se užívá půl hodiny před jídlem 1 lžíce. Jednotlivá maximální dávka činí 2 g.
Nebo:
5-8 g stačí na několik šálků odvaru, který se pije po menších dávkách během dne.

Velmi vhodnou lékovou formou je kořen. Radix gentianae v práškované formě se podává v jednotlivé dávce 0,5-1 g, a to 2-3x denně půl hodiny před hlavními jídly. Při použití při jídle nebo bezprostředně po něm zhoršuje zažívání.
Nebo:
Droga se podává formou prášku, 3x denně na špičku kulatého nože, asi 20 minut před jídlem.

Extractum gentianae spissum se podává v dávce 0,1-0,3 g v pilulkách 2-4x denně půl hodiny před jídlem. Při použití při jídle nebo bezprostředně po něm zhoršuje zažívání.

Extractum fgentianae fluidum se ordinuje po 1 g pro dosi.

Tinctura gentianae má obyčejně jednotlivou dávku 30 kapek, které se užívají v trošce vody 2-5x denně před jídlem.

Léčivé víno: 30-50 g drceného kořene se přelije 1 litrem bílého vína typu ryzlink a maceruje se za občasného protřepání po dobu 8-10 dnů. Potom se filtruje a užívá přibližně 50 ml 2-3x denně před jídlem.

Z tekutých lihových form se osvědčilo i podávání bylinného balzámu.

Lze nahradit: Dle ČsL je možno použít podzemní části hořce tečkovaného (Gentiana punctata L.), hořce panonského (Gentiana panonica Scop.), hořce purpurového = hořce nachového (Gentiana purpurea L.).
Užívá se i hořec křižatý – Gentiana cruciata L. (střelové koření).
Je to vytrvalá, několik dm vysoká bylina s křižmo stojícími listy, v jejich paždí se shlukují modré květy. Uvádí se hlavně jako zdroj naťové drogy. Užíval se proti vodnatelnosti, dušnosti a bolestem žlučníku. Volně rostoucí hořce, zvláště modře kvetoucí, se pokládají za rovnocenné, ale z důvodů ochrany přírody se zásadně nesbírají. Jako náhradní se mohou použít také drogy: Folium menyanthidis, Herba centaurii a Cortex chinae (cinchonarum).

Lze zaměnit s: Droga domácího původu pochází pouze z pěstovaných rostlin, záměna proto nepřichází v úvahu.

Popis: Trvalá bylina vysoká 60-100 cm. Kořen je mnohohlavý, velký, zvenku žlutohnědý, na lomu bělavý. Nať přímá, dutá, holá, listy protistojné, široce elipsovité, celistvookrajové, dolní s krátkou stopkou, horní sedící s výraznou obloukovitou žilnatinou. Květy na dlouhých stopkách v podpažních svazečcích (na lodyze vyrůstají v kruzích). Jsou sírověžluté barvy. Kvete zpravidla v červenci. Plody jsou jednopouzdré tobolky. Hořec někdy dosahuje stáří až 60 let. Lodyhu vytváří jednou za 4-8 roků.

Místo výskytu: Druh se vyskytuje na původním stanovišti v ukrajinských Poloninách. U nás roste pouze v kulturách. U nás roste v přírodě už jen vzácně. Daří se mu na sušších, teplých, slunných místech, v hluboké půdě, která obsahuje dostatek vápna. Z jedné rostliny se získá asi 10000 semen.

Pěstování:
Obecně: Při pěstování má hořec své specifické nároky. Je třeba se přizpůsobit podmínkám, ve kterých roste volně – hlavně řídký půdní roztok, žádné umělé hnojivo. Rostliny rostou velmi pomalu, teprve třetím rokem se pikýrují. V prvních letech vytvoří jen přízemní listovou růžici. Teprve od čtvrtého roku jsou přírůstky větší a v sedmém roce kvetou. Lodyhy bývají přes metr vysoké, jednoduché, nerozvětvené, silné. Listy jsou bledězelené. Hořec kvete v červenci a v srpnu, semena dozrávají v září a v říjnu.

Poloha, podnebí, půda: Hořec se má pěstovat ve vyšších polohách (roste v subalpinském a alpinském stupni), pěstování je však velmi zdlouhavé. Má v oblibě lehčí až středně těžkou půdu, hlubokou a kyprou, dostatečně vlhkou a vápenatou.

Výsev semen: Hořec se převážně předpěstovává, někdy se však doporučují i jiné metody, např. přímý výsev semene. V tomto případě najdeme vhodnou louku, skopeme ve vzdálenosti 1 m terče, drny odstraníme, do každého terče vysejeme 10-20 semen a slabě zakryjeme hlínou. Určité nebezpečí nastane, přijde-li suché počasí.

Předpěstování: Zralé semeno hořce žlutého si opatříme z divoce rostoucích rostlin nebo koupíme. Semeno musí být čerstvé, jinak ztrácí klíčivost. Vyséváme je hned na podzim řídce do řádků do bedniček vysokých asi 15 cm s dobrou kyprou zemí a to tak, že nejprve zem urovnáme, přitlačíme prkénkem, semeno vysejeme, znovu přitlačíme a zakryjeme slabou, nejvýš 0,5 cm silnou vrstvou jemné hlíny a znovu přitlačíme. Potom hlínu mírně navlhčíme a uložíme bedničku kdekoli venku na stinném místě. Jen za sucha se staráme o vláhu, jinak si bedničky nemusíme všímat. Před ptáky se chrání pokrývkou z jedlového chvojí, za sucha se zalévá. Semeno hořce žlutého musí zmrznout, má-li vyklíčit. Proto mu mráz ani sníh neškodí, naopak, vydatná sněhová pokrývka klíčení podporuje. V červnu druhý rok rostlinky konečně vzejdou. Bedničku s malými hořci vystavíme na poloslunné místo, před prudkým žárem rostlinky chráníme. Za stejných okolností je necháme v bedničce ještě jednu zimu. Podle pramenu 64. má semeno velmi odolné oplodí, k vyklíčení musí na semeno působit slunce vlhkost i mráz, proto je nepřihrnujeme ale sejeme na ztužený povrch. Musíme počítat s tím, že vzejde jen asi polovina semen. Dle pramenu 98. se čerstvé semeno vysévá do hloubky přibližně 1 cm na podzim buď na záhon do řádků 20 cm vzdálených, nebo do výsevních nádob, které se překryjí hrabankou, zavlaží, pokryjí větvemi jehličnatých dřevin a ponechají na krytém místě vystavené zimním mrazům. V březnu se kryt sejme. Klíčenci mají v počátečních růstových fázích pomalý vývoj. Ponechávají se ještě rok v původní zemině, zalévají a chrání před přímým sluncem. Na jaře příštího roku se vysazují do sponu 50×50 cm.

Vegetativní množení: Hořec se může množit také dělením starých kořenů tak, že se vyrypují staré hořce a jednotlivé oddělené kořeny se zapouštějí kolmo do země do sponu 60×60 cm.

Výsadba: Na jaře třetí rok předpěstované sazeničky vysadíme ve sponu 20×20 cm na čisté záhony, kde je ošetřujeme další rok. Teprve čtrtý rok na jaře přesadíme tyto školkované hořce na definitivní místo, k němuž vybereme hluboce zorané, vyhnojené a dobře zpracované pole. Hluboko zorané proto, že se jedná o vývin kořenů. Hořce sázíme ve sponu 60×60 cm. Je třeba přitom bedlivě dbát na to, aby obnažené kořeny přišly kolmo neohnuté do země. S přesazováním sazenic jsou trochu potíže. Dělivé pletivo má totiž jen na konci kořenů, a proto se musí pečlivě vzít s celým balem. Takto vypěstované hořce kvetou až za 6-7 let, kořen se však může těžit již čtvrtý rok. Mezi hořci je možno pěstovat jiné krátkodobé rostliny, aby se využilo místa.

Pěstování: Kultura žlutého hořce je, jak je patrné, velmi zdlouhavá a pěstitel musí každý rok založit novou kulturu, aby mohl po 6 letech postupně každý rok kořen sklízet.

Hnojení: Kultura hořce se nesmí hnojit.

Doba sběru + sbíraná část: Sběr podzemních částí, tj. kořenů s oddenky bez bočních kořínků a zbytků nadzemních částí se dělá v 6-7. roce kultury v říjnu-listopadu nebo zjara v březnu (pouze z rostlin, které již kvetly). Vykopávají se opatrně, aby se část neodtrhla a nezůstala v zemi. Dříve se doporučovala také sklizeň kořenů před rozkvětem, kdy kořeny obsahují nejvíce účinných látek. Kořeny se vykopou a rychle očistí. Po dobrém omytí pod tekoucí vodou se kořeny podélně nařežou na kusy 0,5 až 1 cm silné.

Zpracování + uchovávání: Materiál pro léčebné účely je třeba ihned po očištění usušit, nejlépe v tenkých vrstvách při zvýšené teplotě 45-60°C (stačí i 20-30°C, je možno sušit o na prudkém slunci). Jinak nastane fermentace kořene, která by změnila barvu drogy a snížila její hořkou chuť. Poměr seschnutí je asi 7-8:1 (pramen 98. uvádí poměr seschnutí 4:1) Kořen se uschová pokrájený v plechových krabicích nebo skleněných nádobách.

Vlastnosti drogy: Kořen má výrazně hořkou chuť.